Na brigádě

Minulou středu jsem strávil v Benešově na autobusáku, mrazivé a modravé obrysy mraků, ptáků a paneláků. Normálně vstávám kolem deváté a čekám, že mě něco napadne, slunce stojí si už vysoko, když ohřívám na pánvi rozoto. Ale tentokrát? Do hlavy mě uhodilo kladivo v podobě budíku. Ve 4 ráno jsem vstal a na chodníku čekal můj příběh. Odvezli mě do Benešova a vyškolili na vedoucího 16 středoškolaček, rozdělených po 8 na dvě směny, za účelem dopravního průzkumu. Mluvili jsme překotně jeden přes druhého a zjišťovali s údivem, že slova zapadají přesně do sebe a byli z toho na větvi. V 6 jsme začali počítat lidi v autobusech a ptát se jich na nějakou tu otázku. Například, má i pitbulteriér nárok na lásku? Ráno byla docela tma a všechno co jsem viděl byly jen nejasný stíny, reklamní agenti, přestrojení za pepsi coly. Z cestujících vidět jsou jen černé siluety. Bylo 10, bude 11. Lidé byli velmi zvědaví a především důchodci si s náma hodně povídali, veterán z legií nadával na revma, vzpomínal na Emu, jak byla nádherná. Dopoledne byl na nádraží relativně klid, jen vzorný blb s pitomou manželkou venčil psa idiota a důchodkyně u vývěsky studovaly parte, obláčky dechu startovaly na rtech. Pěkná kosa. Navíc na jídlo jsem měl jen malý chlebík. A on se mi rozpadl v dlani, ale není to tak špatný, zatím dejchám, a mám co jíst - a mám co jíst! No to sem klidný. Odpoledne těžká doba udeřila, nastává hemžení. Nejprve děti ze škol, no a najednou ulicema chodí samí zdraví mladí perspektivní lidé. No a pak už nastává docela frmol, protože promoklé duše se vrací z práce, autobus nikde tak pohovoří krátce, na zastávce. Někteří se i ztráceli, nevěděli, jestli vpravo nebo vlevo, jestli východ nebo západ, jestli nahoru nebo dolů, jestli každý sám nebo spolu. Nasednou a odjedou, někteří zmeškají, někteří nenajdou. Většinou ale lidi stojí ve frontě na bus, strachy už radši vůbec nic neříkaji, upřeně hledí na barevný plakáty a tiše si hlídají to, co už dávno nemají. A my uprostřed takzvaného kypícího života dál klademe otázky. Všichni se tváří mile, jsou to pro ně těžké chvílie, tak se taky tak tvářím. Prostě podivné odpoledne uprostřed týdne, po kterém přijde podivný weekend. Celý den sněhový vločky letí napříč tmou, hlavou jim běží kam dopadnou, dopadnou a rozplácnou se. Až na večer přestává pršet v zapadákově, holky pomalu končí a zničehonic, jako je sama skála, tak jsem sám i já – pod mrazivým nebem lidské srdce sténá. Myslel jsem, že vydržím rozhodně déle, ale už je mi zima po celém těle. A já už mám jenom jedno přání, jedno přání - zmizet někam do prdele. Kdo nežral hlínu ten to neocení. Kolem 20h to balím, už musím jít už je ticho a já jsem sám, snad se nepodělám. Vlastně ani nevím k čemu ten průzkum byl, no ale asi to smysl mělo, protože i cesta může být cíl. A díky tomu budeme všichni šťastní, výhledově.


Tak a po přečtení si zkuste tipnout kolika textů písniček Mňágy a Žďorp jsem v nicneříkajícím článku o super brigádě použil. Vítěz obdrží telefonní čísla všech 16 středoškolaček. Díky, zatím CHAO.